Made in Taiwan

Do Hong Kongu jsme dorazili ve čtvrtek 13. července 2006 brzy odpoledne. Po vyřízení letištních formalit a výměně peněz jsme opustili děvčata, která se rozhodla sehnat ubytování na vlastní pěst. Kucí šikovný (Lukáš a Brdloush, nevim jestli v tom neměl prsty i Břéťa) pro klučičí část výpravy zajistili ubytování u "Stanleyho Rejže" v Dragon hostelu. Anglické jméno toho pána sice zní Stanley Fan, ale fan je čínsky jídlo nebo rýže. Takže prostě Standa Rejže :))

Ještě na letišti jsme odlehčili svým hřbetům tím, že jsme odložili kufry a krosny v úschovně. Nechali jsme si jen noutbuky a batohy. I to bylo ale ve zdejším tropickém vedru až moc. Následovala cesta busem do centra. Neměli jsme lístky, takže jsme platili až do kasičky u řidiče. Problém s nedostatkem drobných byl naštěstí zdárně vyřešen. Šikovně vyřešený jsou i autobusy: mezi dveřma mají regály na zavazadla, takže do nitra autobusu uz nejdete ověšení jak ježíšek. U nás by to zřejmě nefungovalo, ale třeba za pár let i ti pomalejší jedinci pochopí, že krást se zkrátka nemá.

Kdesi ve městě jsme vystupili a v příšerném horku pokračovali přelidněnými ulicemi pěšky. Snad poprvé selhal Lukášův orientační smysl a šli jsme na druhou stranu. I mistr tesař se holt někdy utne. Naštěstí byl omyl brzy odhalen a nabrán správný kurz. Hostel byl poměrně nenápadný, ale přeci jen se vše podařilo. Byli jsme ubytováni ve čtyřlůžkovém pokoji, který by všude jinde sloužil jako malá samotka, nebo spíš jako předsíňka. Hned jsme ho pokřtili na krabici od bot :)

Dlouho jsme se však nezdrželi a vyrazili ulovit něco k jídlu a okouknout město. Restaurací bylo k dispozici plno a 7eleven hned přes ulici, takže v tomto směru žádný problém. Město je to opravdu nádherný. Ačkoli je tu málo místa a hodně lidí, chvílema si mezi mrakodrapy připadáte jak ve sci-fi filmu. Navíc je město perfektně čisté, a skvěle zvládnutá je i MHD. Pokud si pamatujete, jak se kupují lístky na metro v Taipei, tady jsou ještě o krůček dál. V Taipei si najdete na mapě stanici, kam jedete. U jejího názvu vidíte číslo, kolik peněz máte naházet do automatu na lístky. V Hong Kongu jen prstem ukážete na stanici na dotykovém displeji a rovnou házíte peníze. Koleje jsou od nástupiště odděleny skleněnou stěnou, v které se otevřou dveře až po zastavení vlaku.

V pátek jsme opět za ukrutného vedra vyrazili do Ocean parku. Vstupenka stála 185 Hong Kongských dolarů, tj. cca 500Kč a zahrnovala volný pohyb po celém areálu, vstup na horské dráhy a další atrakce, na lanovku nebo do delfinária. Celé odpoledne jsme si prohlížely zvířátka - ptáky, ryby v akváriích, lachtany, pandy, atd. Shlédli jsme výbornou Delfíní a lachtaní šou, svezli se na nejdelší horské dráze v HK i na lanovce, z které byl výhled na areál Ocean parku i na město.

Cestou zpět jsme se ještě prošli po večerním Hong Kongu. Ulice plná bordelů, kam nás lákaly ošklivé Filipínky ale nebyla nic proti pohledu na město ozářené neony, reflektory a blesky bouřky. Navíc se to celé zrcadlilo na hladině moře...úžasný! Možná bys sem, Brdloushi, moh dát video, co řikáš?

Já dotlačim alespoň fotky.

Po více než roce, kdy jsme se střemhlav - nic moc netušivše - vydali na Taiwan, se v našich šlépějich vydává další výprava. Mnoho informací jsme jim předali. To zas jako jóóóóó. Nejsme totiž potvory. Nicméně jsme se dohodli, že něco si zkrátka, v rámci českého folklóru, musí zažít sami - stejně tak jako my. No řekněte - líbilo by se vám jet do míst, kam česká noha téměř nevkročila, s podrobným itinerářem, který by vám říkal, na co si máte dávat pozor? Ale kdež! To by byla děsná nuda.

Fakt je ten, že zatímco jsme před rokem dorazili na National Dong Hwa University s pocitem blažené neinformovanosti, dnes jsem na několik otázek ohledně života v této lokaci odpovídal jednomu z čerstvých účastníků, kteří se tam chystají ve čtvrtek. Inu přiznám se bez mučení, mnohdy jsem u toho skřípal zuby. Kdybych totiž mohl, tak během pár chvil zabalím "svých pár švestek" a ve čtvrtek čekám na letišti na ten správný spoj, který mě dopraví rovnou na Taiwan.

Jenže co naplat. Už jsme si tam svoje prožili a další grupa dobrodruhů (na Dong Hwa tentokráte 4 hoši) si to šine přes půl glóbu, aby je tam vyzvedla vytuhlá Barbara a společně se vydali na místa, kde je neskonalý klid, seven-eleven má ceny proklatě nízko a zmzlina, stejně jako "taiwan pidžó" teče takhle kolem půlnoci proudem ;)

Jestli nemáte šajn o čem to tu ten vořech Brdloush sakra mluví, tak..

• vězte, že se ho chytla vlna nostalgie
• od soboty bude na Taiwanu (minimálně na NDHU - National Dong Hwa University) banda nových studentů z UHK

Jelikož se podle neoficiální personální zprávy v nové české výpravě nachází minimálně jeden kus "Homo Informatikus", věřím, že se brzy dočkáme odkazu na nějaký ten Taiwanský blog #2. Věrné čtenáře tohoto blogu o tomto přírodním úkazu samosebou budeme bezprodleně informovat ;)

P.S.: 2Břéťa: skoro bych si šel zaplavat, co říkáš?

P.P.S.: H2O: two parts Heart and one part Obsession. ~Author Unknown

P.P.P.S.: 2Ondra: nebojte, nic důležitého jsme vám nezatajili ;)

A je to tady. Středa 12. července, poslední celý den, který strávíme v té úžasné a krásné zemi plné pohostinných lidí :-( Ráno jsme opět vyrazili s Brdloushem a Břéťou omrknout další zákoutí Taipeie. Zase jsme jeli kousek busem a pak ještě metrem. Cílem mělo být jakési místo, kam rádi chodí obyvatelé Taipeie korzovat, pojídat chobotnice na špejli a tak všelijak podobně.

MHD se v několika ohledech od té naší liší. Zaprvé šetří lesy, takže když nemáte lítačku a chcete si koupit u řidiče lístek, nedostanete papírek, který hned procvaknete. Prostě jen hodíte peníze do kasičky a je to. V metru to je ještě vychytanější. Na přehledné mapě vidíte, kde právě stojíte. Na téže mapě si najdete cílovou stanici. U ní je napsáno, kolik vás cesta bude stát. Cena se tedy určuje podle vzdálenosti. V automatu si podle zjištěné ceny koupíte příslušný lístek. Ten strčíte do turniketu, projdete a na druhé straně si ho zas vezmete. Když dorazíte do cílové stanice, o5 ho strčíte do turniketu a projdete. Tentokrát vám ale bude sežrán. Lístek tak lze znovu použít (je trochu odolnější, takže pár koloběhů lehce vydrží). Navíc to lze snadno využít pro monitorování provozu v metru. Dopravní podnik může zjistit kolik lidí odkud kam jezdí, jak dlouho cesta trvá, takže může optimalizovat frekvenci vlaků.

Další pro nás neobvyklá věc jsou nakreslené lajny, kam se na nástupišti řadíte do front. Když vlak zastaví, vypadá to tak, že z obou stran dveří stojí fronta, ale vystupující mají volný průchod. Když vyjdou, lidé z front se nalodí do vlaku. A funguje to perfektně. BTW vlaky metra jsou volně průchozí. Zevnitř to vypadá jako v dlouhé čekárně :-) Koneckonců prohlédněte si fotky.

Když jsme dorazili na místo, začlo docela solidně lejt. Nicméně stále bylo vedro. Takže jsme zapadli na zastřešenou zahrádku jakési kavárny a čekali. Ačkoli časem déšť ustal, rozhodli jsme se dále nepokračovat, protože počasí bylo stále značně nejisté. Místo toho jsme prošli okolní stánky a obchody, kterých bylo dostatek, abychom zde mohli nějakou tu hodinu strávit.

Odpoledne jsme se přesunuli do centra. Procházeli jsme obchody, dali si nějaké jídlo a podobnými způsoby si krátili čas. Večer jsme se sešli s Nikki, jejím přítelem Stephonem, rodičema a nakonec jsme poznali i druhou ségru. Byli jsme pozváni na večeři do restaurace. Tam jsme měli salonek jen pro sebe. Sesedli jsme se kolem velkého kulatého stolu a obsluha začala nosit nejrůznější pokrmy. Některé byly neidentifikovatelné, jiné pro mne nepoživatelné, další naopak nebyly vůbec špatné. Když už se zdálo, že je po všem, musel Břéťa zavřít oči. Byl přinesen dort, neb měl ten kluk ušatá narozky :-)

A to je vlastně všechno. Večer jsme zabalili, ráno nás Stephon naložil do auta a frčeli jsme na letiště. Tam jsme se potkali s Lenkou, Martinou, Lukášem a Banny. Chvíli jsme čekali na éro, mezitim utratili poslední peníze, rozloučili se a za chvíli už éro nabralo směr Hong Kong. Takže to vlastně úplně všechno není. Cestou domů nás čeká ještě nějaké to žůžo dobrodrůžo! :-)

V pondělí 10. července přišel den D: odjezd z Kaošuntu, jak Lukáš přezdíval naší vísce. Dopoledne jsem dobalil, koupil nějaký jídlo na cestu a kolem poledne zavelel k odjezdu. Iris na mě čekala dole v chrámu. Naházeli jsme věci do auta a vyrazili na autobus. Pochopitelně pršelo. Společnost Ubus sídlí kousek od vlakového nádraží. To znamená na skútru tak 20 minut, autem o něco víc. Leč času bylo dost, takže žádný spěch. Na místě jsem se rozloučil s Iris a ověšen jak vánoční stromeček (krosna, batoh s foťákem, taška s počítadlem a jako bonus čínskej klobouk) vstoupil do čekárny. Poprvé jsem zde použil svou bibli (viz. minulý příspěvek) - koupil jsem lístek. Autobusy do hlavního města jezdí často, takže jestli jsem čekal dlouho, tvrdnul jsem tam 15 minut. Navíc jsou poměrně levný. Lístek stál 440NT, takže zhruba asi 300Kč. Cesta proběhla bez problémů. Občas bylo i nějaké to zpestření, jako třeba když jsme jeli kolem vojenského letiště a akorát startovala jedna stíhačka za druhou. Asi jich bylo víc, než kolik má celý naše letectvo. I když zrovna tohle jim teda nezávidim. Za zbrojení tam vyhoděj opravdu neskutečný prachy.

Že jsem na místě jsem poznal snadno - najednou všichni vystoupili, taxem šel taky :) Stála tam řada taxiků, ale chtěl jsem se nejdřív domluvit s Břéťou, přes kterýho jsem měl dojednaný ubytování u Nikki. Bágly jsem teda hodil kousek dál od silnice, aby to nevypadalo, že chci jet. Během telefonátu ale všechny taxiky postupně odjely. Když jsme se domluvili co a jak, šel jsem k silnici, abych si nějakýho stopnul. Jezděj jich tam mraky, takže to nebyl problém. Problém je, že tam choděj mraky lidí. Takže než jsem se od kraje silnice vrátil asi 3 metry pro krosnu a z5, akorát se zabouchly dvířka za nějakym taiwancem a auto v trapu. No nic. Poučen jsem si stoupnul na kraj chodníku i s krosnou a když taxikář zastavil, rovnou sem mu jí hodil do auta. Když jsem se vracel pro ostatní věci, měl jsem trochu strach, aby zatim neodjel, ale chlapec byl hodnej a čekal :) Následovalo druhé použití bible. Měl jsem tam napsanou autobusovou zastávku, kam mě měl dopravit a kde jsem měl být vyzvednut. Hned pod tím byla napsaná adresa Nikki. Doprava byla brutální, takže jsme víc stáli, než jeli. A částka na taxametru se úspěšně zvyšovala.

Taxikář si nechal asi ještě 2x ukázat bibli, až najednou odbočil do jakési temné zastrčené uličky, ukázal na nějaký dveře a prej že sme tady. No nebyl jsem z toho nadšen, zvlášť když mě měl vyložit na zastávce. Ale co sem měl dělat, vytáh sem věci z kufru, zaplatil, poděkoval a volal Břéťovi. Ten se objevil v okně nade mnou. Takže sláva, Banny, tvoje bible funguje! :-) Jen tak mimochodem, ta cesta busem a pak taxikem stála míň než cesta vlakem do Hualienu, kterej je možná blíž...

Nikki byla doma jen se sestrou. A teda samozřejmě s Břéťou a Brdloushem, s kterými jsem tu měl strávit poslední dny na Taiwanu. Rodiče dorazili až později. Ještě před nimi však dorazila pizza :-)

Druhý den jsme se vydali poznávat krásy Taipeie. Bohužel se nám nikdo z Nikkiovic rodinky nemohl věnovat. Role průvodce se tedy ujal Břéťa, který zde už asi 2x byl. Popojeli jsme busem a následně metrem do centra. Prošli jsme jakýmsi parkem, kde byla nějaká ta pagoda a tu a tam někdo pospával na stromě (kuk na fotky). Následoval přesun k Čankajšekovu památníku. To byl jeden takovej kolík, kterej sbalil v Číně poklady ze Zakázanýho města a prchnul s tim na Taiwan :-)) Má tam velkou sochu, kterou "hlídají" vojáci. Je tam i muzeum a kdoví co všechno, takže jsme nějakou chvíli pobyli. Navíc tam pobíhaly nevěsty a fotografové jim tvořili svatební fotky. Tak jsme se kochali :) To ale neni až tak neobvyklá věc, už jsem to viděl leckdes - na plážích, v parcích, atd.

Po prohlídce muzea jsme nabrali kurz 101, nebo-li nejvyšší budova na světě (508m) s nejrychlejším výtahem světa (až 60km/h - nahoře jste asi tak rychle jako já tady doma v pátém patře, tedy za necelých 40 sekund). Bohužel počasí nám úplně nepřálo, ale mohlo být i hůř. Vylezli jsme i na venkovní terasu, ale to byly víceméně vyhozené peníze (platí se další stovka navíc), páč tam neni přes široké zábradlí nic moc vidět. Ale pro ten pocit, že jsme byli nejvýš jak to šlo jsme je obětovali :)

Nakonec jsme zašli do kina (hned pod 101) na Piráty z karibiku 2, kde jsme s Brdloushem dělali křeny Břéťovi a jeho sličné kamarádce, kterou si tam pozval. Po filmu jsme ještě povečeřeli a vyrazili k domovu nabrat síly na zítřek.

6. červenec je nejen den, kdy jsme se vrátili z Číny, ale také den mých narozenin. Na oslavy ale nebyl čas. Musel jsem vybalit a vyprat a vzápětí zas pomalu začít balit, protože se blíží definitivní odjezd z Taiwanu. Jako bonus jsem dostal brutální rýmu a asi jsem měl i horečku. Holt pár hodin mrznutí v letadle udělalo své.

Těžko se v takové situaci divit, že jsem na nějaký narozeniny úplně zapomněl. Jenže v tom se ozvalo klepání na dveře mého kamrlíku. Když se otevřely dveře, stál tam Lukáš. To by nebylo nic tak divnýho, jenže před nim stála Banny a třímala dort i se svíčkama! :)) Po nezbytné dokumentaci jsme se do něj hned pustili.

Následovala veselá noc. Matraci, deku a polštář jsme vrátili do školy už před odjezdem do Číny, takže jsem spal na dřevěné desce postele. No ale nebylo to kupodivu zas až tak tragický.

V pátek (7.7.) jsem s pomocí Banny poslal domu balík, abych se s těma krámama vůbec vešel do letadla. Bylo zas ukrutný vedro, leč rýma mě neopouštěla. Ba naopak. Dnešek naše taiwanská rodinka pojala tak trochu jako rozlučkový den. Pořídili jsme hromadné foto a zajeli na oběd. Byli jsme v jedné z restraurací v Dollars (obchoďák). Bylo to takový trochu symbolický - byl to ten typ restaurace, kde kuchař připravuje jídlo přímo na pultu před vámi a pak ho před vás jen přišoupne. A právě do restaurace podobnýho stylu nás vzal Tony na naše první jídlo na Taiwanu.

Doma nás pak děda ještě pozval na čaj, což ale dělal i dřív. Nejednou jsme takhle seděli a rozprávěli, ačkoli umíme jen pár slov čínsky a děda možná ještě míň anglicky. Babča k tomu většinou dotlačí nějaké ovoce nebo sušenku, prostě pohoda. Tentokrát jsme ale každý dostali pixlu čaje. Údajně velice kvalitního. Prý stojí 2 500NT, tj. minimálně 1 700Kč! A jako bonus ještě konvičku, abychom ho mohli stylově připravovat :) Asi nám chtěl vrátit prachy, který po nás babča dodatečně chtěla za velkou spotřebu elektriky. Holt bez klimatizace bysme tu nepřežili... Na tomto čajovém dýchánku jsme také zjistili, že děda je velká taoistická šajba. Patří asi k 20 - 30 nejvyšším duchovním na Taiwanu!

V sobotu si Banny hrála na Ježíše. Napsala mi totiž mojí soukromou bibli. V pondělí mám jet do Taipei, ale ona tam jede s Lukášem už o den dřív. Napsala mi teda na papír věty jako "chci lístek do Taipei", "odvez mě tam a tam", atd. Bez toho bych neměl šanci se nikam dostat.

V neděli jsme se rozžehnali a já zůstal v Kaohsiungu osamocen. Večer mě rodinka vzala ještě jednou na véču. Byla docela solidní průtrž, ale stejně sme jeli autem, tak to bylo buřt. Tentokrát s náma byla mj. i Iris, což je dcera našich domacích. To sem zjistil až teď :o) Jediná trošičku mluvila anglicky, ale byla to fakt bída. Zato parádně kreslila. Když se mě ptali co chci k jídlu, nakreslila na papír výstavní kozu. Jako myslim to zviřátko. Takže sem se pěkně nadlábnul. (né toho obrázku, ale tý kozy co následně přinesli)

Iris Slíbila, že mě v pondělí hodí autem k autobusu do Taipei, abych nemusel jet taxíkem. Takže první řádek bible si můžu škrtnout, haleluja! Večer jsem z větší části zabalil a šel si užít poslední noc v Kao na dřevěnou pryčnu.